Výroky některých lidí mě dokážou udivit, pobavit i dojmout zároveň. Půvabné ranní epizodky nejlépe zvěční malá etuda. Jednu dávám v plen.
Fronta v pekárně nebyla dlouhá. Přede mnou stála dvojice. Rozšafný, decentně oblečený pán vyzíral na dobře upíchnutého úředníka. Dle přirozené inteligence, kterou ledabyle maskoval, bych typovala možná na Ajtý, možná na Ítý... Dle hlodu, který z něj záhy vypadl, mohl být klidně trenérem juniorského družstva lukostřelců. Do třiceti neměl daleko a pohledná slečna, před kterou se snažil „být v pohodě“, vyhlížela tak na čtvrtstoletí.
Pán právě sunul do tašky křupavé rohlíčky, žvatlal a žvatlal, nejspíš asi, čím je namázne. Pak z pultu sebral čerstvě vypreslou kávičku a otočil se k bočnímu stolku s cukrem. „Ha - hi - hoa - huhe“, pravil s kelímkem v zubech, zatímco trhal pytlík s cukrem. Kelímek s kávou postavil na stoleček až ve chvíli, kdy mu došlo, že sypat cukr do kávy ze vzdálenosti pěti centimetrů od očí by nemuselo vyjít. Tím pádem navrátil svým ústům schopnost artikulace, načež se obrátil na slečnu: „Ty si nedáš kávu?“ „Nene, já si dám v práci čaj“, špitnul objekt jeho zájmu. Vytáhl tudíž šrajtofli a jal se galantně zaplatit za sebe i dámu, když pojednou zaváhal. Zahleděl se mlsně zpět do vitríny a obrátil se na prodavačku: „Ještě bych poprosil ten koláček s červeným terčíkem ...“
Poslední jeho slova mě vytrhla z tuposti, kterou obrňuji svoji psyché, jsem-li nucená čekat ve frontě. Zbystřila jsem náhle pozornost, která do té doby létala po zdech pekárny: „Cože, nějaké nové koláčky?“ Zhruba pět prvních sekund, než se dá mozek do pohybu, skutečně doufáte, že jste náhodně objevili novou pekařskou entitu. Dalších pět sekund trvá, než vám přistane na hlavě mokrý hadr poznání. Prodavačka zřejmě jedla více vtipné kaše, anebo je už na leccos zvyklá. Bez zaváhání sáhla do vitríny a vhodila do pytlíku normální tvarohový koláček, kterému pekař kydl doprostřed lžičku jahodové marmelády...
