"Wonder woman" má jasno

Tento článek není recenzí akčního filmu, jehož se okrajově dotýká. Jeho obsah má nečekaně zcela jiné vyústění.

Nebylo úplně co dělat. Pověřila jsem mého milého, aby našel někde slušný film. Když jsem zběžně zkoukla konec traileru, který jsem pro jistotu neměla asi vidět, zapochybovala jsem, jestli to bude zrovna to, co chci.

Vzpomněla jsem si na slova kamarádova, který i v totálním braku dokáže nalézt pramen života. Když jsme před časem diskutovali a já se ofrňovala nad televizními seriály, Lojza znalecky zavrtěl hlavou: „Já se tomu nebráním. Pravidelně jsem třeba sledoval Kobru jedenáct, a to jen proto, abych si vždycky udělal čárku. Vedl jsem si statistiku, kolik v tom seriálu zničí aut.“ Ač se to zdá být šílené, je tato reálná informace hodnotnější, než celé filmové dílo. Za takových okolností, se čas strávený před televizí totiž stane smysluplným.

Wonder woman. Fantasmagorie pro pokročilé. Byly tam Amazonky, bohové, holky hbitě uhýbaly projektilům bojovníků první světové a srdnatě se vrhaly do boje meče proti kulometu. Chyběla jen hvězdná brána a homosexuál tmavé pleti.  Diana lezla po zdi kamenné věže tak, že prsty rukou vytloukala záseky do hladké stěny, aby měla kam dávat ruce a nohy. Jak prosté. Budu muset poslat odkaz neteři. Její manžel je horolezec. Jistě se mu ten fígl bude hodit. Děj měl naštěstí hlavu a patu, hráli tam pohlední herci, herky a dobro zvítězilo nad zlem. Jak to má tyhle atributy, vyměknu, snesu si k posteli poživatiny a kynu „Jedem!“.  

Zhruba v půli filmu mě vytrhnul z letargie filmového konzumenta jeden boží dialog. Trpělivost se vyplatila. Lojzo děkuju! Hrdinka Diana se dostává se svým kamarádem Stevem z izolovaného světa Amazonek do Londýna zmítaného 1. světovou válkou, aby zachránila svět (přirozeně). Ve světě moderní společnosti začátku dvacátého století je pro ni vše nové. Nechápe, že nemůže chodit po ulici v brnění a s mečem u pasu.

Steve ji seznamuje se svojí sekretářkou, malou, korpulentní, ale velmi schopnou a energickou dámou. „A co vlastně děláš ty?“, ptá se jí Diana. „Já jsem jeho sekretářka.“, opáčí. „Co to znamená?“, snaží se hrdinka pochopit její status. „No,“ pokračuje sekretářka, „zaběhnu, kam on potřebuje, udělám všechno, co mi řekne.“ Diana se zamyslí a spokojená, že pochopila, suše konstatuje: „Tomu se u nás říká otroctví.“

Rázem se mi vybavilo dvacet let mé neúnavné práce v sekretariátech ...  Tvář se mi rozjasnila širokým úsměvem a z hrdla se vydralo upřímné „há - há - há“. Padla kletba nade mnou vyřčená.  Právě lámu svoje okovy...