Honit hady

Nedávno mi přišlo pár mailů se snímky mladých, trávících společné chvíle s kamarády. Sedí bok po boku, avšak jejich duše bloudí někde uvnitř jejich mobilních telefonů. "Generace idiotů", píše se tam. Upřímně, nejsem si jistá ...

"No to je příšerný", pomyslela jsem si při pohledu na ty, jež mají „převzít štafetu po nás“. Jakmile začne mládež dospívat, obvykle už nechce být dětmi a odhazuje svoje hračky. "Těmhle je ale z ruky nevyrve ani pár volů", říkala jsem si. Lámala jsem si s tím hlavu tak dlouho, až jsem došla k závěru, že se svět opravdu „v řiť obrací“, jak to v dávných dobách říkával kamarád Míra, a nechala to u ledu.

Já a můj Venoušek neradi plýtváme. Dokud mobil funguje, není důvod ho měnit. Tak jsme v době, kdy už mobily pomalu samy přistávají na měsíci, stále vlastnili staré tlačítkové Nokie, přelepené izolačkou, pro sichr přetažené gumičkou. Možná ve snaze přidržet těmi gumičkami a izolačkami zoufale za pačesy starý známý svět, aby nám neutekl.

Poprvé jsem procitla, když se Vénovi do ďůrky pro nabíjení zakutálel maličký korálek a on ho tam, nic netušíc, zarval kabelem. Jelikož uvnitř cosi zdeformoval, odejmul přístroji na věky věků schopnost regenerace. Pak vytáhl z šuplíku takový model, který už nemá v depozitáři možná ani samotná Nokie. Ten kupodivu znovu oživil. Uvědomila jsem si, že je na čase vynést Moranu a dát zelenou technickému pokroku.

 Jelikož se vlákno mých telekomunikačních znalostí zpřetrhalo zhruba v době, kdy mobily uměly pouze volat, posílat smsky a zapisovat upomínky, byla jsem nyní schopná vžít se do pocitů lidoopa, kterého právě setřásli z větve. A tak jsem se radila s kdekým. Jelikož jsem čekala obligátní poznámku „to záleží na tom, co od toho čekáš“, naformulovala jsem si všechno dopředu a pak vypustila suverénní odpověď. Ze všeho nejvíc jsem zdůrazňovala, že na tom rozhodně nemíním pařit hry a neláká mě ani surfování po netu.

Zakoupila jsem fešného „chytráka“ s Androidem podle svých představ. Zavřela jsem se s ním do ložnice, odkud k ostatním doléhaly moje zoufalé výkřiky, prokládané nadávkami. Manuály, totiž, pokládají za automatické věci, které rozhodně nejsou automatické pro mě.

Dva týdny poté si konečně vyhlédl svého nového favorita i Vašek. Vyzvedla jsem mu ho po víkendu v Alze, když jsem se vracela z práce. Ten den jsme nevečeřeli. Jakmile jsem si stoupla ke kuchyňské lince, ozvalo se: „Prosímtě, mně tady něco není vůbec jasné...“. S tím jednodušším jsem si poradila. Přiznám se, že jsem ve svých začátcích obdobně bombardovala dotazy staršího syna. Než mi všechno vysvětlovat od píky, radši vzal aparát, párkrát s ním „něco“ udělal a bylo. Škoda, že mi to nevysvětlil. Byl by si ušetřil dvojí práci.

Trvalo pět dní, než ustaly naše nájezdy na jeho pokoj. Vzpomněla jsem si na léta, kdy na mě z WC volal „hotovo“, kdy jsme se učili na botičkách kličky, anebo kdy jsem nad ním s klackem stála a on slzami smáčel domácí cvičení. Tady bylo něco špatně. Uvědomila jsem si s hrůzou, že bychom si bez toho dítěte nezavolali. Když už jsme byli natolik daleko, že s námi mohl konverzovat jazykem „lidí" a já chtěla stáhnout do telefonu ladičku, prozradil mi, že je na to dobrý Google Play, kde je moře podobných aplikací. A evoluční kolo se opět pohnulo.

V Bibli se píše, že první podala Adamovi jablko Eva. U nás to bylo přesně naopak. Koukám, jak Vašek křečovitě svírá svého Hammera (mám na mysli telefon). Nevypadalo, že by si zrovna nařizoval na ráno budík, a tak se ptám, co to tam smolí? Nevěřila jsem svým očím. Honil hady. Prvotní pocit opovržení po chvíli pominul a já, hledíc mu přes rameno, přistihla se, že fandím jeho hadovi a očima ho tlačím někam, kde ho nesežerou ti ostatní. Rozhodla jsem se, že i já chci svého a vrhla se podle Vénových instrukcí do tenat Google Play. Jsem ale zřejmě z jiného těsta, jelikož mě hadi za chvílí přestali bavit. Nedalo mi to však a najednou koukám, hle, osmisměrky.

Zatímco my dva trávili příjemné chvíle ve dvou v kuchyni za stolem, oči zabodnuté v displeji, syn sem tam přešel kolem, pousmál se, pokýval znalecky hlavou, anebo utrousil krátkou poznámku. Pak najednou přestal chodit. Když jsem si to uvědomila, hodiny ukazovaly půl druhé ráno. Byla jsem v tu chvíli tak otupělá, že mě to ani nevyděsilo. Zalezli jsme jen do postele a ráno nemohli rozlepit oči od sebe.

Měla jsem doposud dojem, že naše generace je ta poslední normální a od té následující se svět řítí za zdi blázinců. Ale teď už chápu, že to není generační problém. Dekadence je hluboká propast, nad kterou balancuje každý z nás. Stačí jenom šlápnout vedle. Naše děti se naučily brát svět, do kterého jsme je přivedly, jako samozřejmý. Všechno pro nás nové je pro ně brnkačka. Nezřídka jsou pak kilometr před námi a my se paradoxně mordujeme s tím, co už mají oni dávno za sebou.