Penzion

Dnes nic neřeším. Venku je pršavo a všichni bědují, namísto aby byli rádi, že déšť zalije zem. Sedím v noře a jen pozoruji, jak se lesknou střechy. Cvakot kapek o parapety mě naplňuje klidem při pomyšlení, že sedím v suchu a teple

Nechala jsem se strhnout touhou po úspěchu, jelikož vím, že pozornost poutají příběhy o problémech plných utrpení. Čím víc masakr, tím vyšší skóre. Je k něčemu dobrý příběh o „strategii trpělivého chlapce“? Napadlo mě, že by bylo mnohem lepší podělit se o příběh ze světa snů. Sny jsou plné fantazie a nepodléhají zákonům reality, která nás často dusí. Zřejmě se mi jeden takový nezdál náhodou, jelikož byl jiný, než ty, které mě běžně navštěvují.

Měli jsme s Pastí po koncertě. Provázely ho nějaké organizační průtahy. Byli jsme unavení, vysátí. Cítila jsem v břiše kámen a nebylo mi do řeči. V tom jsem si všimla, že se Míra, kolega z kapely, pousmál: „Vezmu vás do penzionu, kam si občas zajedeme se ženou a s kamarády na dovolenou. Je to tam bezvadné. Určitě se vám tam bude líbit.“ Z jeho tváře se rozléval do okolí klid a mír.

Penzion byl zařízený v jednoduchém, luxusním stylu, všude precizně uklizeno. Auta od milionu výš čekala před vchodem. Svoje majitele si na víkend zaparkovala v penzionu. Hosté, kteří si mezi sebou povídali pološeptem, měli na sobě oblečení z butiků, kde se neplatí hotově. „Zřejmě nás Míra v dobrém úmyslu zavedl do prostředí, které lahodí jeho vkusu, abychom se povznesli“, hodnotila jsem jeho počin, „jenže - mně by bylo nejlíp někde, kde je útulně a kde můžeme vydechnout.“ 

-•-•-•-

V tu chvíli se prostředí začalo měnit, měnilo se okolí, lidé i jejich oblečení. Atmosféra se ohřála na bod přátelství a všichni byli milí. Vtip spočíval v tom, že se tu každá myšlenka stávala skutečností. Nikdo nechtěl prožívat nic nepříjemného. Raději se každý zaobíral jen pěknými myšlenkami, choval se vstřícně a vlídně.  

Později už to nebylo otázkou vůle. Vstřícnost a láska prosytila prostor a hosté prožívali účast s ostatními. Proudili místnostmi penzionu, potkávali se, zpívali, tancovali, nechávali průchod svojí přirozenosti. Čas od času se proud zastavil. Jeden druhému pak kladl ruce na ramena, krk, na hlavu nebo na záda. Byl to výraz podpory, pomoci a současně rituál, který zajišťoval pospolitost. Když na vás takto položili ruce, přestali jste vnímat svoje problémy a také tíhu svého těla, ačkoliv jste si ho uvědomovali. Cítili jste se bezpečně a šťastně. Všechno bylo tolerováno. Každý si dělal to, co dělat chtěl a v čem se cítil dobře. Nikoho to nepoškozovalo, jelikož lidé neměli nepoctivé úmysly. Žili v souladu s celkem a přitom tolerovali odlišnost druhých.

Najednou ke mně přišel Míra a zářil. Byl nahý. Jen kolem pasu mu na šňůrce visel hadrový klobouk, který zakrýval pohlaví. Zdálo se mu to patřičné, jelikož byly přítomné děti. Míra však měřil asi jen 140 cm a byl útlejší. Na tváři měl výraz blaženosti. Dotázal se, jestli nás jeho způsob projevu nepohoršuje. Poznamenal, že je to tu naprosto přirozené a že se tak dobře cítí.

Vzápětí jsem si uvědomila přítomnost dalšího kolegy, který byl dosud tichým, nezúčastněným pozorovatelem. Pod balkón, na kterém jsme stáli, přišla skupinka lidí. Nejstarší žena přistoupila blíž a několikrát na něj zavolala jménem. Byla to jeho teta. „Rozbil se mi vysavač, potřebovala bych, aby ses mi na to podíval“, zavolala naléhavě. Nebyl nikdo jiný, kdo by jí mohl pomoci. Nečekala jsem, že by odmítl. Jen jsem si pomyslela, že není rád. Čekala jsem hromadu mrzutých poznámek. S tou ženou se nikdy nestýkal a neviděl jí celou věčnost. Věděla jsem, že nese neblaze zásah do svého soukromí a navíc měl poslední dobou zoufale málo času.

„Dobře“, odpověděl. Jednoslovná odpověď byla ale tak tichá a jemná, že se nedonesla až k tetinu uchu. „Co jsi říkal?“, zeptala se teta. „Že se nemusíš bát. Opravím ti to. Zítra se zastavím a podívám se, co tomu je.“ Zkoumavě jsem se na něj podívala. Byl v pohodě, jeho hlas zněl vyrovnaně. Už už se mi do hlavy tlačila kousavá ironie. Honem rychle jsem jí zaplašila, jelikož jsem si uvědomila, že bych se dopustila fatální chyby. Všechno bych pokazila. Nedovolila jsem si takovou hloupost a místo toho vyslovila vděk za tu vítanou změnu.

Co k tomu dál? Probudila jsem se časně ráno, uprostřed lesů, na hřebeni Bílých Karpat. Ptáci vysedávali v zářivé zeleni stromů, kterou dokáže namíchat jedině jaro a soutěžili spolu v krasozpěvu. Chladný vzduch se mi tlačil do plic. Hledal marně skuliny, kterými by mi zalezl do spacáku. Posadila jsem se v něm, zakuklená jak larva, a poslouchala, jak poblíž praskají na ohništi větvičky...  

A pak se kolem ohně sešli kamarádi. Seděli a mlčeli spolu o čaji. V plamenech ohně sčítali, kolik kroků zbývá ještě do cíle jejich cesty. 

Mějte se také tak krásně.