Záhada Boothillu

Svedl nás dohromady osud, láska k přírodě, jeden k druhému a společný zájem o zkoumání nehmatatelného. Ve chvíli, kdy vytáhli kamarádi u ohně butylky, my vytáhli z kapes siderická kyvadla. 

Zimní vandry bývají tiché a tajemné. S potěšením jsme přijali pozvání na trempskou oslavu zimního slunovratu na Boothillu. Po páteční merendě v hospodě se nechtělo ráno ze spacáku. Sluníčko ozářilo omrzlou trávu a kamenné dláždění kolem ohniště bylo jedno velké kluziště. Jakmile první ochotník škrtnul sirkou, z drobného chvojí vyskočil plamínek a ostatní nasáli vůni kouře. Bylo jasné, že až vlezou do ztuhlých bot, nebudou se muset dlouho třást zimou, jelikož bude zatopeno.

Já a můj nejdražší jsme nabrali vodu ze studánky a rozdělali v ní šťávu z ječmene. Ostrou zelení jsme děsili všechny naše kamarády při pomyšlení, že to hodláme vypít. Když jsme ze žracáku namísto buřta vytáhli instantní pohankovou kaši, začali nás brát konečně s rezervou. Nikdo nechápal, že touhu po zdravé stravě v nás vyvolává euforie a vůle dožít se společně mnoha let, abychom mohli v té nepopsatelné blaženosti žít věky .

Ranní idylku přerušily dohady. „Já ho fakt viděl, světlo, tam v dálce mezi stromy, tak sto padesát metrů odtud“, dušoval se kamarád Standa. Snažil se tím dát ostatním najevo, že již spálil poslední zbytky alkoholu. „Hele, hele, támhle“, volal na kamarády. Poté jeho jiskřička naděje zhasla, stejně jako tajemné světlo v dálce. Pár kluků vzrušeně pobíhalo sem a tam, jelikož se snažilo mezi stromy ještě něco zahlédnout. Bez výsledku.

Vydali se světlu vstříc, pátrali, ale vrátili se s nepořízenou.  Nikomu to nešlo do hlavy, zvlášť pak mému milému. Napadlo ho, že tak zapeklitý případ spadá do kategorie záhad a měla by ho tudíž prověřit skutečně fundovaná čarodějnice. Po ruce jsem však byla jen já.  Na světýlku v dálce jsem však neshledávala  nic extra zajímavého. Rozhodně jsem nebyla ochotná nechat si kvůli němu  vystydnout meltu. Duše bosorky zaplane, pokud nabyde dojmu, že je v její moci spasit lidstvo. Jako by to tušil, začal hecoval  a fantazírovat. Tím se mu podařilo podnítit ve mně badatelskou zvědavost, která tak dosáhla síly padesáti Dänikenů. Odložila jsem ešus, a ruku v ruce s ním vyrazila na další průzkum.

Moje kyvadlo objevilo jasné stopy po negativní energii a intuice napověděla, že pod námi v hloubi země musí být staré štoly, možná zával, možná podzemní pramen, který jimi protéká. Před očima se mi odehrávalo drama horníků, na které se s hrůzou řítí stropy chodeb a oni s posledním zoufalým výkřikem opouští tento svět. A záhadné světlo? Podzemní plyny, které se dostaly na povrch spárami v kamenech. Ufolog by mi dal za jedna.

Po roce jsme seděli u jiného ohně. Večery bývají dlouhé, vypráví se spousta historek. A tak i my přidali jednu k dobru, tu o tajemném světle. Jerry si pohladil knír a povídá: „Sice jsem slíbil, že o tom nebudu mluvit, ale ono už je to teď jedno. Jak jste viděli tehdy to záhadný světlo, tak šel ráno Zálesák daleko do lesa. Daleko proto, že měl v plánu vyřídit si určitou záležitost, která je naprosto privátní a neodkladná. Zem byla ale dost zmrzlá a nešlo vykopat jamku. Rozhodl se proto, že to pro jednou nechá, jak to je. Jenže nechtěl, aby po lese lítal toaleťák. Hodil na něj hrst suchýho chrastí a vylovil z kapsy sirky. Moc mu to ze začátku nehořelo, ale nakonec to spálil.“    :-)