Mám něco v hlavě

Sice se dnes ráno citelně ochladilo, ale mráz po mých zádech nepřeběhl pro nepřízeň počasí. To jsem jen dnes zabloudila na iDnes a nakoukla do rubriky Mobil. 

Řeč je o článku „Smartphony budou jednoho dne minulostí. Co bude dál?“

http://mobil.idnes.cz/smartphone-konec-vize-nove-technologie-fc2-/mob_tech.aspx?c=A170404_140458_mob_tech_LHR

Svůj start do světa mobilních technologií jsem popsala na svém blogu v odlehčeném příspěvku „Honit hady“. Nepokládám se tudíž za znalce, ale fandím digitální alchymii a lidem, kteří se jí věnují. Nemám nejmenší důvod rozebírat zde technické podrobnosti. Na celou věc se snažím dívat z čistě lidského hlediska.

Článek naznačuje fakt, že výrobci mobilních telefonů mají již dnes v šuplících technologie, které brzy předčí dnešní smartphony. Hned v úvodu nás autor ujišťuje, že „technický vývoj nezastavíme“, a to patrně i tehdy, kdybychom se postavili na hlavu a nechtěli ho. My ho pochopitelně chceme, ale smysluplný a bezpečný.

Případný úpadek současných smartphonů by prý mohl nastat nástupem technologií, založených na propojení lidské mysli s umělou technologií. Digitální technika by přenášela obraz přímo na oční sítnici. Alex Kipman z Microsoftu naznačuje, že by tak mohlo dojít k nahrazení displejů jinou formou zobrazení pomocí rozšířené reality. Herdu do zad mi dal poslední odstavec. Píše se v něm: „Lidstvo se tak jednoho dne dočká možná implementace speciálních čipů nebo elektrod do mozku, které jim umožní nejen spojení se vzdáleným světem, ale například i stahovat/nahrávat myšlenky z/do počítače.“

Lákavé. A nebezpečné. Je třeba připomenout, že každý provaz má dva konce. Bojíme-li se dneska toho, že se nám do přístroje dostane vir, anebo přímo hecker, jak se budeme cítit, až se budeme bát, že se nám dostane do hlavy? Co udělá cizorodé elektrovlnění s naším fyzickým mozkem, který není jen soustavou různorodé tkáně, ale též místem elektrických výbojů a vlnění vlastní produkce? Co bude, když to budeme chtít z hlavy dostat ven? Důvody můžou být různé.

Vždycky mám sklon říci si v takových situacích: „hudba daleké budoucnosti“. Sám autor článku ovšem píše: „Před deseti lety by také jen málokdo uvěřil myšlence, že smartphony jednoho dne nahradí například počítače. A dnes k tomu není příliš daleko.“ Proto si říkám „jak moc daleká bude ona budoucnost“?

Vynálezy a dobré nápady mají moje uznání. Pevně ale věřím, že nejsem sama, kdo si klade otázku, do jaké míry nám pokrok opravdu pomáhá. Kde je ta hranice, která nás dělí od dekadence, možná od destrukce? Do jaké míry dokáže příroda vyrovnávat odchylky od její přirozenosti? Nebo jsou snad i tyto odchylky součástí přirozené evoluce světa a je stále všechno v pořádku?